Moje cesta podrobněji. Pro ty z vás, kdo rádi čtou a mají rádi příběhy. Pro někoho bude možná až příliš otevřená a sdílná. Pro někoho zase trochu neuchopitelná reálným rozumem.

Ponechme si dětskou fantazii, kdy jsme ještě věřili na zázraky. Kdy jsme měli rádi příběhy. Kdy jsme uměli být spontánní.

Berte, prosím mé vyprávění s nadhledem a nadsázkou. 

Buďte, prosím tolerantní k mým nedokonalostem. Jsem připravená i nadále se učit a formovat dál.

🌸 Můj příběh

Den narození

Narodila jsem se 23. 9. 1973, v den podzimní rovnodennosti.
V den, kdy se světlo zarovnává se stínem. Den, kdy se zavírá stará kniha a na stole už leží nová, ještě nepřečtená.
Čas mého narození mě přímo předurčil k tomu, abych se věnovala léčitelství.
Od prvního dechu je můj život mostem: mezi nebem a zemí, tichem a hlasem, zraněním a uzdravením.

Cesta učení

Celý život se učím, hledám a zkoumám. Miluju smích a radost, ale ne vždy tomu tak bylo. Mnohá učení ke mně přicházela skrze nezdary, bolesti, strachy a úzkosti.
Nepotřebuji vitrínu plnou diplomů – i když certifikátů z kurzů jsem nasbírala dost. Některé byly slepou uličkou, jiné otevřely dveře, ale ty největší dary přišly v tichu: na zahradě, v přírodě, při tvoření, při práci s klienty, skrze "obyčejný" život.

A víte co? Jsem ráda tady na zemi. Jsem ráda "normální" ženská i když s určitými podivnostmi, které se v reálném životě hůře chápou.

Jména, která nesu

Jmenuji se Monika.
Dlouho mi trvalo, než jsem to jméno přijala. Maminka mi každoročně k svátku volá: "Moničko, doufám, že se ti tvoje jméno líbí. Já ti ho dala, protože se mi moc líbilo."
A já, abych nelhala, vždycky zamumlala: "Nó… hm."
Dnes už ale vím, že to jméno miluju. Je v něm rádkyně, moudrost i chvíle samoty, kdy slyším tlukot vlastního srdce.

Za svobodna jsem byla Voleská – jméno rodu, svobody a nespoutanosti. A taky stínů, které se mě držely dlouho. Nejprve jsem byla naštvaná na svého tátu, co to vyvádí, pak jsem kráčela v podobných šlépějích jako mí předkové. No fůůůj, Moniko! :-). Ale byla to součást vývoje – cesta ke smíření a odpuštění.

Už dlouho nesu jméno Víšková , jméno svého muže – ne "výšky", ale "víš": vědění, které se má jednou předat dál, až přijde jeho čas. Jenže než jsem k tomu došla, byla to pořádná jízda.
S manželem jsme si dlouhou dobu nastavovali zrcadlo. Každý z nás měl tu svou pravdu a to své "víš". A taky jsme po sobě házeli střepy, když někdo to zrcadlo ve vzteku rozbil. Já toužila po svobodě, on se bál, že uteču – a tak mi vytvořil vězení, ze kterého jsem neviděla cestu ven.
A pak to přišlo. Vše se vyhrotilo, napětí doma rostlo, až se splnila jeho předtucha. Já jsem opravdu zdrhla.
Jenže tlak okolností byl silný a já se zase vrátila. A tehdy jsem si řekla: "Pokud se něco nezmění, další útěk už povede jen do smrti."
To byl zlom. Rozhodnutí, že musíme přestat pořád dokola bořit a začít stavět.
A tak jsme začali s manželem to naše zrcadlo opravovat. Nejprve jsme sebrali střepy, slepili je, dali mu nový rám. A pak jsme ho pověsili tak, abychom se do něj mohli dívat společně.
To, že jsme to dokázali, pokládám za zázrak.
A možná právě proto dnes věřím na zázraky. 🌸

Můj vnouček, když se učil mluvit, neuměl říct Monika. A tak mi dal jméno Mokajej. Jméno, které mi připomíná, že dveře ke světlu se nejlépe otevírají hravostí a něhou.

A pak přišlo jméno Alistina – ve snu. Možná jsem to jméno nosila v dávných dobách. Možná jsou v něm ukryté talenty a dary. Možná mi přineslo světelný klíč, který tiše šeptá, kdy mám být jemná a kdy pevná.

Kytičky a maminka

Moje láska ke květinám a bylinkám začala už v dětství. Moje maminka, Květoslava, je pěstovala odjakživa, stejně jako její tatínek.
Když jí bylo 33 let, onemocněla vážnou nemocí. Kromě klasické léčby hledala pomoc i v rostlinách – a našla. Našla taky Boha. A i když lékaři tehdy neměli dobré zprávy, dnes je mamince 73 let.

Její nemoc ve mně spustila velký strach. Byla jsem hypochondr – hledala jsem si všechny příznaky a malovala si katastrofické scénáře. Bylo to těžké, ale právě tehdy jsem se do hloubky ponořila do studia bylin. Moje úzkosti mě vlastně naučily to, co dnes používám v léčitelství.

Setkání se světlem

Před deseti lety mě v noci probudil zvláštní stav. Nebo to byl "pouze" hodně živý sen? Viděla jsem sama sebe, jak sedím na posteli. A pak – kužel světla. Obrovský, zářivý, teplý. Světlo, do kterého se dalo dívat, aniž by bolely oči.
"Proč na mě svítíte?" zeptala jsem se. Nikdo neodpověděl. Světlo zhaslo a já usnula.

Druhý den jsme šli s manželem na výlet do skal. A já cítila, jak mě obejmula čistá láska přírody. Kořeny stromů, průhledy skal, mech, který voněl. Bylo to přijetí: patříš sem.
A já věřím, že to světlo mi říkalo jen jediné: "Prober se. Žij."

Setkání s hadem
Při práci s klienty, jsem začala vidět zvláštní obrazy. U jejich těla se objevovaly stíny, kouřové obláčky, které šeptaly: "Na to nemáš. To nezvládneš."
Nevěděla jsem, co s tím.
A pak mi můj nejmladší syn Martin řekl: "Mami, nechceš jet se mnou na Healing Festival?"
Řekla jsem ano. A tam, v krásné moravské přírodě, jsem potkala šamana z pralesa :-). Nabízel ceremonii s rapé – posvátným tabákem. Souhlasila jsem. Tenkrát jsem netušila, že v posvátném tabáku byly zamíchány i jiné byliny :-).
Byli jsme tam v hloučku asi deseti lidí. Kdy první dva týpci, tvrdili, že jsou zkušení a medicínu již několikrát zkoušeli.
Celý ceremoniál probíhal v angličtině a jediný "negramota" jsem tam byla já, tak mi to překládali. Jak jsem později zjistila překládali mi jen něco. Začala ceremonie. První zkušený muž po aplikaci medicíny lezl po zemi po břiše a na svém místě si fascinovaně prohlížel své ruce, jako by je viděl poprvé. Druhý zkušený muž křičel, že umírá, a hrozně zvracel. Já si říkala: tohle nedám. A pak už bylo pozdě.
Šaman foukl medicínu i mně. Okamžitě přišla nejhorší panická ataka mého života. Myslela jsem, že umírám. V hlavě mi běželo: až se to manžel dozví, u čeho jsem zemřela, bude hodně naštvaný.
Ale pak to přešlo. Tělo se uvolnilo a přišel klid. Byla jsem ráda, že žiju.
Šla jsem si lehnout do stanu. A tam, ve snu i v bdění, přede mnou stál obrovský bílý had.
"Co tady děláš?" ptám se.
"Já jsem za tebou přišel," odpověděl.
"A proč?"
"Protože jsem tvoje silové zvíře."
"Had? Zrovna had?" divím se.
"A čemu se divíš?" řekl a zmizel.
Ráno jsem to vyprávěla Martinovi. Smál se: "Mami, to byl přece rituál na vyvolání silového zvířete." "Aha, tak proč mi to někdo nepřeložil, alespoň bych se tolik nedivila, že za mnou přišel do stanu had."

Od té doby had zůstal. Ne jako hrozba, ale jako učitel.
Had je transformace. Had je dech. Had je životní síla.
Bílý had přináší čistotu, ochranu a vědění. Učí svlékat starou kůži, aby mohlo vyrůst nové. Stíny, které jsem vídala u klientů, už nejsou strašidlem – jsou branou k proměně.

Vize z Norska

z letní dovolené 2025
Norsko. Fjordy, ticho, dech země. Tam jsem dostala vizi: poskytuj
krátký léčivý dotek zdarma.
Patnáct minut, kdy se neřeší diagnózy ani slova. Jen se rozsvítí vnitřní světlo a přijme se stín. Bez hodnocení, v bezpečí. Vize tak silná, že ji musím uskutečnit.

Jsem babka kořenářka i šamanka – s nohama v zemi a očima ve světle. Květiny mi šeptají recepty, rostliny si mě nacházejí samy a lidé si ke mně chodí pro to, co potřebují: někdo pro slovo, někdo pro dotek, někdo pro ticho, aby se mohl ponořit sám k sobě.
Někdy hledáme traumata, stíny, bloky. Dotýkáme se ran, abychom je změnili, rozpustili. 
Někdy léčení přijde jako jiskra, jindy roste pomalu, jako semínko pod sněhem.

Nepřesvědčuji. Jen otevírám dveře.
Spolu pak hledáme rovnováhu:
dech, který zjemní bolest,
světlo, které dá stínu tvar,
dotek, který připomene tělu domov.

Až půjdete po našem setkání ven, do přírody, možná zjistíte, že je svět o kousek jasnější.
A když se zastavíte u vody a podíváte se do její hladiny, uvidíte v odrazu někoho, koho stojí za to mít rád. Uvidíte Sami sebe ve své dokonalosti.


Jste vítáni.