Krátké osobní setkání zdarma

15 minut, které rozsvítí vaši duši.

Patnáct minut jen pro Vás.
Bez dlouhých slov, bez hledání příčiny. Stačí dech, dotek a jednoduchá přítomnost a hluboký pohled do očí. Přímo do vaší duše.

Jak to probíhá:
Setkáme se v mojí terapeutovně, kde je ticho a bezpečí.
Já jen naslouchám, dotýkám se, dýchám – a léčivý dotek proudí.

Proč je to zdarma:
Na severu (v Norsku) na mé letošní dovolené ke mě v noci přišla vize: Darovat lidem vřelý dotek a pohled do očí jako malý, ale významný a účinný energetický start. 

Co si odnesete vy?

• Především naději

• Dotek klidu

• Pocit ukotvení se Zemí a vedení světla

Proč to dělám?

- vím, že musím
- je to moje cesta
- je to má vize, že léčení dotekem, byť krátkým pomáhá 

Proč to dělám zadarmo?
Protože je to dar. Byl mi propůjčen, abych ho poskytovala dál.

Věřím tomu, že se ke mě vrátí hojnost jiným způsobem.

Věřte, že pro mě bylo velice těžké, tuto vizi poslechnout a následovat, protože mě to vytrhává z komfortní zóny "normálnosti". Protože to je jako bych zde tvrdila, že jsem zázračný léčitel.

Ale co když někdo z vás potřebuje právě tohle? Naději, že světlo existuje. 

"Pojďme na chvíli vytvořit most rovnováhy.
Není třeba slov, stačí dech a dotek.
V tomto krátkém čase se rozsvítí světlo, které rozpouští napětí a probouzí jiskru v očích.
Srdce cítí a dostává naději – přichází obnova, přichází rozhodnutí být dobrým člověkem.
A když se kruh uzavře, pocítíte, že země vás drží a světlo vás nese." 

Jsem na sebe hrdá, že jsem dokázala opustit komfortní zónu "normálnosti.

Po návratu z dovolené, jsem tuto vizi konzultovala s přáteli a dostavilo se spíše nepochopení, proč bourám něco, co už mi výborně fungovalo. Proč chci nabízet defacto vzdušné zámky. Poznámky a připomínky nikdy neberu na lehkou váhu. Učinila jsem tedy rozhodnutí, že je to fakt, že se na to vyprdnu a nebudu nic takového nabízet. Ponechám terapie tak, jak byly a hotovo. Jenže hned druhý den přišla rána do palice.

O tom, jak jsem dostala v pátek terapii šokem....
Mám terapii s klientem a zvoní mi telefon. Na displeji vidím jméno synovi přítelkyně, která mi běžně nevolá, tak to pro jistoto zvednu. Slyším, že jsou někde v autě, mluví oba. Rychlé věty, naléhavost, potřebují mou pomoc. Ptají se jakou mám banku a jestli bych jim po terapii mohla poslat výpis o provedené platbě, aby viděli jak vypadá. Slíbím, že po terapii pošlu. Více to nerozebíráme. Jsem už opět s klientem a pracujeme. Po terapiích na telefonát zapomenu. Jenže mi přijde sms:"Mami, mám problém s telefonem, ozvi se mi na WhatsApp na tomto čísle."A začalo to, scéna jak z laciného filmu. Časová tíseň. Faktura na stavební firmu. Existující web, facebookové stránky – vše tak "opravdové", že by se za to nemusel stydět ani Hollywood. A já? Já jsem se nechala vtáhnout. Protože když jde o děti, rozum mlčí a srdce běží maraton. Trochu mi tam kontrolka blikala, tak jsem volala na telefon synovi přítelkyně, jenže ona to nebrala, psala jsem jí zprávu, bohužel bez reakce. Chytla mě panika. Přece mi volali, jasně chtěli něco s bankou, opravdu mají problémy, tak jsem zaplatila.Jenže do zprávy přišla žádost o zaplacení další faktury, tentokrát ještě na vyšší částku. Řekla jsem dost! "Zavolej mi. "Nastalo ticho. A pak prozření – zavolala jsem na synovo původní číslo. Ozval Smích, chichotání, normální den. A mě to došlo: naletěla jsem. Pak přišla druhá scéna. Hádka s manželem. Ale ne taková ta tichá, domácí. Ne, tohle bylo představení. Hrálo se na plný orchestr. Já hulákala tak, že to museli slyšet až na hlavním nádraží. On měl pravdu. Samozřejmě! A já v tu chvíli křičela na něj, na sebe, na celý svět. Křičela jsem tak, jak už dlouho ne. Druhý den mě i bolelo v krku. A teď přichází pointa :Kdyby šlo jen o tu podvodnou sms, zřejmě bych nenaletěla. Jenže to celé bylo tak bizarně propletené. Ten telefonát předtím – přítelkyně mého syna, mluvící o bance, tíseň, naléhavost. A pak, po terapiích, podvodná sms. Někdo to odposlouchával? Nebo jsem pouze dostala dokonalou lekci? Tohle už byl scénář, který napsal život sám. A tak, když jsem to všechno později vyprávěla své dceři, ona se jen pousmála a řekla: Mami, to byla terapie pro tebe. Sakra nepříjemná a bolavá. To už je podruhé, co jsem v životě byla okradená banditou. Když teda vezmeme v úvahu loupež jako zločin. Poprvé to bylo v květinářství. Když to teď píšu, dochází mi, že se to vlastně stalo víckrát, ale nedá se říci, že to byly zločiny ve smyslu zákona a práva. Takže ano, Zuzanka měla pravdu. Toto byla má terapie. Už jsem měla v plánu, udělat určité věci trochu jinak, ale vždy byla silnější nějaká výmluva. Pohodlnost. Nechuť měnit něco co vlastně funguje . Děkuji svému manželovi, že vydržel to hulákání a že ustál to, že jsem odmítla jet na policii a nahlásit trestný čin. Manžel říkal, že tam mám jet kvůli jiným, aby se jim to nestalo také. Já se ale rozhodla, že ten příběh napíšu sem. Ano, naletěla jsem. Ano umím být ještě vzteklá (překvapilo to všechny zúčastněné i mě). Ano, umím být v pocitu nespravedlnosti (proč já, vždyť se snažím lidem pomáhat, nekradu,...). Ano, hledám na pozadí hlubší význam. Proč? Ano, hodlám s tím něco udělat. Ano, vím to a odkládám nechuť ke změně. A já musím souhlasit. Ano. Byla to Terapie. Hlasitá, drahá, dramatická – ale přesně ta, kterou jsem potřebovala. Fňuk. (no Moniko?!) žádný fńukání, lekce již proběhla.....Poznámka pod čarou. Když jsem to vyprávěla dceři Zuzance, odposlouchával nás vnouček Tobík. Přišel k ní a zašeptal ji do ucha :" Maminko, já dam babičce kočičku (kočička je pokladnička kde má Tobík korunky)."

Takže toto jsou mé reálné důvody, proč nabízím krátké osobní setkání jako dar. Proč vycházím ze své komfortní zóny. 

Objednat zdarma se můžete zde: Kontakt, ceník